V §11 a následujících ustanoveních zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku je uvedeno, že každá fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví vedle občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se toto zadostiučinění nejevilo dostatečným zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Pod tato ustanovení v kombinaci se zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce lze podřadit i psychickou újmu vzniklou následkem pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Pod pojmem zdraví či osobní integrita nelze chápat jen zdraví fyzické, ale i psychické.
Podle ustanovení zákoníku práce o obecné odpovědnosti za škodu zaměstnavatel odpovídá, pokud ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s pracovními úkoly (viz pracovní úraz). Pokud existuje příčinná souvislost mezi škodnou událostí a psychickou újmou, tak i zde je zaměstnavatel činěn odpovědným. Za určitých okolností může být obtížné prokázat, že určitá škodná událost způsobila závažnou psychickou újmu, nicméně ochranu před psychickou újmou (způsobenou např. společně s pracovním úrazem) náš právní řád poskytuje. Odpovědnosti se zaměstnavatel může zprostit za stejných podmínek jako u pracovních úrazů (srovnejte odkaz pracovní úrazy).